Krytí defektů

Krytí tkáňových defektů

    V medicíně, zejména úrazové, je potřeba krytí defektů měkkých tkání velmi častá. Prakticky každé poranění povrchu těla zanechává na tělesném povrchu defekt, který může být někdy velmi rozsáhlý a může postihovat i hlubší vrstvy tkáně.
    Současná medicína klade velký důraz na časné uzavírání defektů povrchu těla, které nejen přispívá k dobrému a rychlému hojení, ale samozřejmě i uzavírá vstupní bránu možné infekce. Nejjednodušším, nejčastějším a nejrychlejším uzávěrem defektu, vzniklého úrazem, je přímá sutura (sešití) vzniklé rány. Samozřejmě, že přímé sešití (sutura) rány je možné jen tehdy, je li možné snadné sblížení okrajů rány k sobě, to znamená, že v ráně nechybí část tkáně a je rozevřena pouze přirozeným napětím kůže a podkoží. Některé úrazy mají ale za následek chybění části tkáně. Ty je potom nutno řešit jiným způsobem, než prostou suturou.
    Při malém nedostatku tkáně v ráně je možno uzavřít defekt mobilizací (uvolněním)okrajů a jejich místním posunem směrem k sobě. Podmínkou nekomplikovaného hojení je možnost takového uvolnění okolí rány, aby se získal dostatek okolní tkáně k přímé sutuře bez tahu a poruchy prokrvení. Dalšími důležitými okolnostmi pro možnost takového postupu jsou umístění defektu, charakteristika okolní tkáně, věk, pohlaví a celkový stav nemocného. Při rozsáhlejších defektech, kdy nelze využít místního posunu, je možnost uzavřít defekt lalokovou plastikou.

Laloky

    Laloky jsou tkáňové segmenty, většinou složené z několika vrstev tkáně, které si udržují svoje přirozené cévní zásobení (rotační laloky) nebo se jejich zásobující cévy napojí v místě, kam je chceme přenést, za použití mikrovaskulární techniky (volné laloky).
Klasifikace laloků je možná podle různých hledisek. Mezi nejdůležitější způsoby patří dělení:

1. podle vztahu k lokalizaci defektu - laloky místní, to jsou laloky z okolní tkáně a laloky vzdálené (volné) – to jsou laloky přenášené mikrochirurgickou technikou s napojením cév, které lalok vyživují.

2. podle cévního zásobení - laloky s náhodným nebo axiálním cévním zásobením. Přenos laloků s náhodným cévním zásobením je méně spolehlivý, laloky axiální, u kterých je cévní zásobení a tedy jejich výživa zajištěna konkrétním cévním svazkem je bezpečnější a spolehlivější.

3. podle složení - laloky kožní, fasciokutánní, svalové nebo svalově-kožní, kostní, osteokutánní nebo osteomyokutánní

4. podle doby přiložení laloku do defektu - u poúrazových defektů je klasifikace laloků následující:
  - v rámci primárního ošetření do 24 hodin (emergency flap)
  - akutní (1. – 7. den po úrazu)
  - odložený (po 7. dni)
  - sekundární (kdykoli později, kdy lalok nahrazuje již zhojené měkké tkáně)
U defektů, vzniklých v důsledku odstranění nádoru, se laloky dělí na primární, kdy rekonstrukce proběhne bezprostředně a sekundární, kdy rekonstrukce proběhne později.

5. klasifikace podle funkce laloku - nejčastěji užívanými laloky jsou místní kožní laloky, které slouží k uzávěru defektů, dále Z-plastiky ke korekci kontrahujících se jizev. Složitějším typem laloků jsou laloky svalové a svalově-kožní, kdy přenesená, velmi dobře vyživovaná tkáň, zlepšuje cévní zásobení v místech, do kterých jsou přeneseny (osteomyelitidy, dekubity, radionekrózy).
    Transpozice svalu nebo volný přenos svalu jako motorické jednotky může sloužit k náhradě funkce u různých druhů paréz (parézy n. facialis, náhrada m. biceps brachii).

Váš

MUDr. Svatopluk Svoboda - plastická chirurgie Praha.

Chcete více informací?

Napište nám!